Volba

Uff! Tak jsem se definitivně uzdravila z ošklivé angíny a jsem opět tady s dalším povídáním. Dnešní čtení nebude z nejveselejších, ale i takový je život. Podělím se s Vámi o jedno moc těžké rozhodnutí.

Vzdávám se na dobu neurčitou (nejspíš až do důchodu) hraní si s klasickými 8-bitovými počítači. Původně jsem o tomhle svém koníčku chtěla začít psát samostatnou rubriku, vymýšlet různá vylepšení, hacky, vlastní periferie a tak. Dokonce jsem snila i o vlastní malé sbírce. Ale nic z toho nakonec nebude. Žádné velké retro, ani happy návrat do dětství, které jsem na osmibitech strávila skoro celé. Teda pokud jsem zrovna nebyla v knihovně, v dílně nebo v lese 😉 (Základní školu nepočítám – to byly wasted years, které jsem už úspěšně vytěsnila)

Prvních pár let jsem neměla jednu oblíbenou platformu. Jako dítě z docela dost chudých poměrů jsem si něco takového ani nemohla dovolit. Mít doma vlastní počítač patřilo v půlce 90. let k mým velkým a dlouho nesplněným snům. Chodila jsem na počítače do místního kroužku. On to vlastně nebyl ani tak počítačový kroužek jako spíš takové bezpečné odkladiště dětí, aby se zabavili přes odpoledne. Taková lepší družina, dalo by se říct. Nikdo nás tam aktivně nevzdělával, jen poradil, když bylo třeba a dohlížel, ať neděláme bordel. A tam jsem pokaždé dostala takový počítač, který byl zrovna volný. Jednou ZX Spectrum, jindy PMD 85, C64, nějaké to Atari a tak dále. Amiga tam nebyla ani jedna. To si pamatuji docela dobře, protože to jednou sprostě komentoval jeden kluk a byl za to vyhozen. Dneska by se řeklo, že dostal ban, ale to slovo jsme tehdy ještě jako malí špunti neznali.

Každopádně ono rotování na různých platformách vedlo k tomu, že jsem většinu času strávila jako všechny děti hraním her. Že bych nějak ovládala BASIC nebo si něco naprogramovala sama, to vůbec. Výjimkou bylo jediné PC v kroužku, šlo o nějaký divný klon IBM PC 386 SX. Zapínal se otočným spínačem. Na tom dlouhou dobu žádné hry nebyly. Jen programy na malování, psaní textu, tabulek a podobně. A taky jeden program, který naprosto změnil můj život. Autodesk AutoCAD ve verzi 2.6. Anglicky jsem se tehdy učila první rok, takže jsem nerozuměla tak 90% příkazů, ale to nevadilo. Kombinací dětské vytrvalosti a metody pokus-omyl jsem postupně ovládla všechna ta tajemně znějící zaklínadla jako EDIT, DRAW, SHAPE, TRACE, LINE, ORTHO a další. Ta radost, když jsem poprvé nakreslila kolejnici nebo šroub se skoro ani nedá popsat. Skákala a křičela jsem štěstím na celou učebnu 😀 Poprvé v životě jsem ochutnala skutečnou moc, moc vytvořit něco z ničeho. Moc zhmotnit své sny.
Pak jsem jedno odpoledne přišla do kroužku jako vždycky a můj oblíbený PC nebyl volný, ani v nejmenším. Tlačil se okolo něj houf dětí a všechny se překřikovali “teď já! teď já!”. Když jsem se dostala na dohled k počítači bylo všechno jasné. Jeden z vedoucích někde splašil barevný monitor a v procesu ho nenapadlo nic lepšího, než tam nainstalovat DOOM. Na AutoCAD už jsem se pak skoro nikdy nedostala. Nakonec ho někdo smazal úplně, asi aby tom 20 MB disku bylo místo na víc her…

AutoCAD 2.6 jsem nenašla, ale pro ukázku postačí i verze 2.18 😉

Na kroužek jsem od té doby zanevřela. Už delší dobu jsem byla poněkud jinde, než ostatní děti a hry jsem mohla hrát i doma na kazetkovkách, a později i na Playstationu. Nebyl důvod jezdit přes půl města. Na vlastní aspoň trochu moderní PC jsem se zmohla až v pozdní pubertě z brigád, a tak jsem se na pár let sekla jen na hrách. Změnu přinesl až jeden inzerát v Avízu. Pán z Ostravy, jehož jméno už si bohužel nepamatuji, tam nabízel zdarma Atari 130XE s hromadou příslušenství za cenu “dohodou nebo zdarma pro zapáleného zájemce”. Neváhala jsem, vytočila číslo z inzerátu a odpoledne už jsem seděla v autobuse směr Ostrava. Pán ze mě nejdřív nebyl moc nadšený. Asi si představoval, že přijede někdo, komu začínají růst fousy, a ne prsa 😉 Nedůvěra však rychle opadla a za asi tři hodiny jsme zjistili, že jsme se naprosto zasekli v družné rozpravě elektronice a počítačích.
Nakonec jsme se dohodli, že od něj vezmu za dnes naprosto neuvěřitelných 500 Kč všechno, co měl. A všechno, co měl bylo skoro všechno, co kdy na Atari 130XE vyšlo. Počítač samotný byl upgradovaný na 1 MB RAM, byly k němu dvě disketové mechaniky Atari 1050, 4 různé magnetofony, tiskárna a spousta dalších custom periferií. Asi 400 kazet, 200 disket přes 100 cartridge, většina z nich originální včetně krabic, manuálů a příslušenství, některé naopak dělal on sám jako vlastní pokus o komerční produkty. Taky fůra různých časopisů a další literatury. Názvy už si nevybavím. Prostě a jednoduše, naprosto neznámý pán z inzerátu mi za 500 korun prodal celý svůj počítačový život.

“Atárko” mi pak sloužilo ještě mnoho let, i dávno potom, co jsem si pořídila moderní počítač. Naučila jsem se na něm spoustu takových těch low-level věcí, na které dnes navazuji při práci s MCU. A taky jsem si užila hodně moc legrace 🙂 Zazvonil zvonec a pohádky nastal konec v létě 2010, kdy milé Atari udělalo prsk-bum a shořela mu deska. Putovalo do krabice a nakonec se nějak ztratilo při jednom rodinném incidentu, který sem nepatří. Uff, to jsem se zase rozkecala 😀 No nic, už to nechám napsané 😉

A dnes? Nemám bohužel čas. Můj den není nafukovací, a bez mučení přiznám, že ani hlava ne. Na začátku listopadu jsem si na Ebay koupila moc hezký exemplář Commodore C64C. Proč Commodore a ne Atari? Inu proto, že to byl (a pořád je) hezký kus za dobrou cenu. Atari v té době žádné hezké v nabídce nebylo, a taky jsem si malovala, že začnu osmibity sbírat, takže jsem to brala jen jako první z mnoha nákupů s tím, že na Atari se taky dostane.
Pořídila jsem k němu i S-video to VGA převodník, abych si ho mohla připojit k jednomu staršímu monitoru. A taky takovou tu falešnou audio kazetu s jack vstupem pro nahrávání software z moderního PC přes magnetofon. Za ty víc než dva měsíce jsem nic z toho nerozbalila. Nebyl čas, nebyla energie, a popravdě nebyla ani vůle. Proto jsem se rozhodla Commodore zase prodat. Než aby mi tady ležel v krabici a pomalu degradoval, to ať ho radši má někdo, kdo ho ještě využije a komu bude dělat radost. Já si za utržené peníze pořídím horkovzdušnou pájecí stanici nebo vakuovou pumpu na kompozity.

Nabrala jsem si toho opravdu dost, a jestli chci skutečně profesionalizovat svou činnost, překonat světový rekord a splnit další věci, které jsem naslibovala minulý týden na prezentaci na Meet the makers III, tak si holt musím stanovit priority. A hrátky s historickými počítači mezi ně bohužel už nepatří. Takže sbohem moji milí digitální kamarádi z dětství. Třeba se jednou, až budu stará osamělá panna nudící se v důchoďáku, zase potkáme…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídánky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *