The rise of Raisa

Jak už jste si jistě všimli na Facebooku i jinde, pořídila jsem si na začátku roku novou 3D tiskárnu. Není to zdaleka má první tiskárna a v současnosti mám ještě 3D tiskárnu Anet A8 v hliníkovém rámu, ale o tom se víc rozpovídám v jiném článku. Jedná se o tiskárnu Raise3D N2 Dual. Proč jsem do ní šla?


Předně se chci posunout k tisku z náročných, ale vysoce odolných konstrukčních materiálu jako je nylon, ASA, polykarbonát a PEEK. Další důvod byl větší spolehlivost a nižší kazivost tisku. Ony materiály jsou celkem dost drahé, 2 až 10 tisíc korun za kilo. Tedy násobně více, než PLA nebo PETG (400-600 Kč za kilo). Původně jsem chtěla postavit vlastní tiskárnu založenou na HEVO, ale z opravdu kvalitních dílů vyrobených na zakázku a ve vyhřívaném boxu. Pak mi ale padla do oka tahle kráska a rozhodla jsem se, že si ji za tímhle účelem přestavím a vylepším.

Koupila jsem jí přes inzerát z druhé ruky s více jak 50% slevou oproti novému kusu. Dle tvrzení prodávajících byla stará asi půl roku a odtiskl na ni cca 200 hodin, čemuž vzhledem ke skutečnostem zmíněným níže i věřím. Navíc v ní byl extruder upgradovaný na Bondtech a magnetické tiskové podložky Buildtak. A ještě jsem dostala sušičkou filamentu Polymaker a asi šest cívek s filamentem. To vše za méně, jak 40 tisíc korun. Pro tiskárnu jsem si dojela s kamarádem z Prahy do Brna autem a převzala jsem si jí osobně. Při té příležitosti jsem se setkala s oběma prodávajícími, provozovateli menší strojírenské firmy na okraji Brna.

Až podezřele výhodná nabídka, říkáte si? O tom jsem ani na vteřinu nepochybovala. Nevěřím na super výhodné nabídky, ani na obědy zdarma. Když jsem se ptala na důvod prodeje, bylo mi řečeno, že jí prodávají proto, že se stanou distributory jiné značky 3D tiskáren. To jsem sice odkývala, ale moc jsem tomu nevěřila. Teda ne tomu, že by nezačali prodávat 3D tiskárny od někoho jiného, ale tomu, že to je skutečný důvod prodeje. Vede mě k tomu několik věcí.
Zaprvé proč by se zbavovali sušičky a filamentu, kdyby měnili jen 3D tiskárnu. Zadruhé to, jak ta tiskárna vypadala. Upatlaná, zanedbaná, bylo vidět, že někdo trávil víc času s rukama a hlavou vevnitř při opravách, než koukáním zvenku, jak tiskne. Za třetí totálně zapatlané hot endy od roztaveného plastu. To značí hodně pokažených tisků a možná i netěsnící hot end. Za čtvrté používali během ukázkového tisku dost tlustý raft. Odhadem 2 mm, to ukazovalo na špatně srovnanou tiskovou podložku.
Na druhou stranu, mechanika byla solidní, konstrukce bytelná, elektronika šlapala. Žádné známky vyložené špatné manipulace nebo nadměrného opotřebení. Až na věci zmíněné výše byla tiskárna v pořádku.

Proč tohle všechno píšu? Aby bylo jasné, že jsem od začátku věděla, do čeho jdu. Kupovala jsem jetou tiskárnu z druhé ruky za méně, jak půlku ceny. Byla bych padlá na hlavu, kdybych si myslela, že bude jako nová a 100% funkční. Taky rozhodně netvrdím, že mě někdo nějak obalamutil. Pánové sice trošičku mystifikovali a mlžili, ale nijak extra. Prostě se toho chtěli zbavit, protože jim to s tou tiskárnou nešlo. Taky se mi to stalo s prvním Ultimakerem v roce 2011. Papírově skvělá tiskárna (na tu dobu), ale mě osobně tiskla hůř, než moje druhá tiskárna Prusa Mendel. A taky jsem ji nakonec prodala za necelou polovinu kupní ceny po pár měsících trápení. Ale hlavně, viděla jsem osobně, co kupuji a kdyby se mi něco opravdu nelíbilo, tak bych ji prostě nekoupila.

Zpátky k Raise. Bez větších potíží jsme ji po zmrzlé D1 přivezli ke mě do dílny. Nechala jsem ji 24 hodin aklimatizovat se po převozu v zimě a ve čtvrtek přesně před třemi týdny jsem se pustila do díla. Prvních pár dní šlapala tiskárna až překvapivě dobře. Tiskla jsem zatím jen na jeden hot end, jen malé věci a hrála jsem si s nastavením sliceru. Zkoušela jsem jak výrobcem dodávaný slicer a síťový manager Idea maker, tak i standardní Curu, Slic3r a jelikož mám na testování do konce ledna zapůjčenou licenci na Simplify 3D, tak i ten. Nakonec jsem zůstala u S3D. Jak můžete vidět na fotkách, první tisky byly spíše průměrné. Žádná exploze kvality, která by svou dokonalostí vypalovala oči z důlků. Ale o tu mi ani nešlo a nejde. Mojí metou je rozměrová a prostorová přesnost, mechanická odolnost a standardizovaná kvalita tisku.

Následující pondělí jsem měla prezentaci svých projektů v Prusalabu na Meet the Makers III a chtěla jsem se blýsknout modelem rakety Omikron I. ve velikosti 1:1 tj. délka 125 cm. Abych urychlila tisk, tak jsem zakoupila od oficiálního distributora Raise3D pro ČR originální trysky o průměru 0,8 mm. V sobotu před prezentaci jsem trysky přesně podle návodu výrobce vyměnila a nainstalovala. Podotýkám, že jsem to dělala opravdu pomalu, svědomitě a s rozmyslem. Už během této operace mi začalo být jasné, že především levý hot end bude asi problém. Černý plast nateklý do závitů zajišťovacích šroubků nevěstil nic dobrého. Asi dvě hodiny to tisklo normálně a pak začalo totální peklo…

Ale jelikož moc čtení najednou nudí, tak si o tom, jak to bylo dál povíme zase příště 😉

Příspěvek byl publikován v rubrice 3D tisk. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *