Projekt OMIKRON

Letos v lednu jsem měla prezentaci své technické tvůrčí činnosti na akci Meet the Makers III v Prusalabu v Praze. Do teď jsem o ní na blogu nepsala. Ne snad proto, že by se nepovedla nebo že bych se nějak ztrapnila. To si myslím, že se nestalo. Důvod je jiný. Je jím obsah té prezentace.


Než o něm začnu mluvit, tak bych ráda aspoň takhle zpětně zmínila, co to Meet the Makers vlastně je a hlavně chci poděkovat Ondrovi Kašpárkovi, Vojtovi Kolaříkovi, Barče Suré a všem dalším z týmu MAKE MORE CZ za to, že se do tohohle projektu pustili a že se díky nim můžou tvořiví a originálně myslící lidé každý měsíc setkat v příjemném prostředí a sdílet své nápady a zkušenosti. A o tom vlastně celý Meet the Makers je. Každý měsíc 3-6 makerů, což mohou být jednotlivci nebo týmy, během 10-15 minut odprezentuje projekt nebo projekty, o kterých následně až do večerních hodin probíhá volná diskuse spojená s konzumací pochutin a alkoholických nápojů 🙂

A co, že jsem to tedy prezentovala tak závažného, že jsem o tom pak další tři měsíce vůbec nemluvila? Moje prezentace měla dvě půlky. V té první jsem představila sebe, svoji dílnu, tenhle blog a několik menších projektů jako je X-DRILL, Thermocube nebo Ultradome, na kterých jsem pracovala nebo do teď pracuji. Druhá polovina prezentace byla věnovaná jednomu jedinému projektu, raketě OMIKRON.

Omikron je raketa nebo přesněji rodina raket poháněných vodou a stlačeným vzduchem vyvíjená za účelem překonaní světového výškového rekordu v třídě A podle klasifikace The Water Rocket Achievement World Record Association. V současnosti drží tento rekord univerzitní tým z University of Cape Town, JAR, který s raketou Ascension III opakovaně vylétl do výšky 830 metrů nad zem a úspěšně přistál. Na jejich rekordní let se můžete podívat tady na videu:

Poprvé jsem se k vodním raketám dostala koncem 90. let, kdy jsem si jich pár postavila z PET lahví a pumpy na kolo. Tehdy mě inspiroval jeden populárně-naučný pořad. Jméno už si nepamatuji, ale asi to bylo něco z produkce BBC, protože tam všichni vypadali dost “britsky” :)))
Život šel ale dál, já se za pár dní nadchla pro něco jiného na vodní rakety jsem na skoro 20 let zapomněla. Až v dubnu 2018 jeden kamarád až s nevinnou bezelstností pronesl větu: “Hele a nepostavíme si vodní raketu?” a mě se zablesklo v očích. Myslím, že kdyby tehdy věděl jaký plamen vášně a odhodlání ve mě zažehne, tak by si to nejspíš rozmyslel 😀

Popravdě nevím, proč jsem se toho tak chytla. Asi jsem až moc koukala na všechny ty dokumenty o a záznamy z kosmických letů a tak. Nebo jsem hledala únik před kolapsem svého osobního života. Nebo jsem si chtěla něco dokázat, jakože na to mám a tak. Nejspíš od každého trochu. Tak či tak, v horizontu několika týdnu se z původně víkendového “for fun” projektu stal seriózní vědecko-technický počin spojený s pokusem o překonání světového rekordu.

Zpočátku šla práce dobře. Na Youtube to vypadalo snadně. Zvládli to “děcka” z vysoké školy, tak to přece musím dát i já, říkala jsem si. A taky jo, první konstrukční 3D CADy jsem měla hotové někdy v červnu a začala jsem řešit výrobu prototypu. Abyste pochopili, ony rakety jsou vlastně konstrukčně dost jednoduché. Obzvlášť balistické neřízené rakety jako jsou ty vodní. Dnešní velké RC modely letadel nebo třeba drony jsou konstrukčně mnohonásobně složitější.
Rčení, že je něco “těžké jako raketová věda” (nebo tak nějak) vzniklo v dobách, kdy se všechno muselo počítat ručně s logaritmickým pravítkem a jediná chyba často znamenala zkázu celého stroje. Dneska si doslova každý může stáhnout programy jako OpenRocket nebo RockSim a s jejich pomocí po teoretické stránce vyřešit to, co kdysi armáda inženýru počítala týdny či měsíce.

První velký zásek přišel v červenci, kdy jsem se asi tři týdny snažila na své “hobby” 3D tiskárně Anet AM8 vytisknout hlavici rakety. V ní jsou umístěny letový počítač, kamera pro záznam letu a padák. Ten je vypouštěný z oddělitelné špičky hlavice pomocí elektronicky odpalované pyropatrony v momentě, kdy raketa dosáhne nejvyššího bodu. Tiskla jsem ji z nylonu FX256. Abych to zkrátila. Nepovedlo se mi to z pěti pokusů ani jednou, především kvůli špatnému nastavení sliceru (moje chyba), ale taky kvůli nespolehlivosti mojí tiskárny. A tak jsem vypatlala celou cívku nylonu.  To mě docela zlomilo a asi na měsíc jsem se na raketu i 3D tisk obecně úplně vybodla.

Taková malá vsuvka. Tenhle projekt jsem prvního cca půl roku dělala opravdu jen a jen pro radost. Nepočítala jsem s tím, že bych si psala nějaký blog nebo to někde nějak zveřejňovala. Proto taky nemám žádné fotky (a už vůbec ne fotky toho, co se mi nepovedlo…) a celé to sepisuju po dvanácti měsících zpětně v rámci jednoho článku. 

V půlce srpna mi tak nějak otrnulo a pustila jsem se zase do práce. Tentokrát jsem to vzala z opačné strany a začala jsem řešit tlakovou nádrž, trysku a odpalovací zařízení. A opět se opakoval stejný scénář. Z toho, co se teoreticky podařilo vyřešit za týden nebo dva s naprostou lehkostí, se při pokusu o realizaci stala technologická a logistická noční můra. Představa, že budu vozit 3 metry dlouhou raketu a 4,5 m dlouhou odpalovací rampu z širšího centra Prahy někam na modelářské letiště 50-100 km daleko mě docela děsila. Tehdy mi taky poprvé došlo, že to nebude úplně levná záležitost.

Na úplném začátku jsem odhadovala, že mě vývoj, výroba šesti prototypů a jejich vypuštění při 12 testovacích letech a třech pokusech o rekord po dvou letech vyjde na maximálně 150 tisíc korun. To se v momentě, kdy jsem jen za odborné publikace o práci s kompozitními materiály utratila 6 000 Kč ukázalo jako naprosto bláhové. Nákupní seznam techniky a vybavení nutného v výrobě a vypuštění rakety taky povážlivě bobtnal. Podle pravidel rekordu jsem totiž musela vyrobit celou raketu sama. Koupit si komerční díly nebo si je nechat vyrobit na zakázku je v pravidlech výslovně zakázáno.

Pak mi na konci srpna na operačním sále už podruhé otevřeli hlavu jako konzervu (nosím paruku) a já byla na celé září a podstatnou část října víceméně mimo hru. To mi dalo čas přemýšlet, jak pokračovat dál, a jestli má vůbec cenu pokračovat dál. Nakonec jsem usoudila, že ano a na konci října se práce na raketě znova rozjely.

Ok… Začíná to nudit i mě, takže ještě rychlejší forward. Znovu se mi to nepovedlo, znovu jsem to tak nějak podělala, znovu jsem se na to na konci listopadu vybodla na chvíli. Pak přišla motivace z nečekané strany. Dokonce dvojí motivace. Jedna z Facebooku, kde jsem se ve skupině elektronika a bastlení pochlubila s vrtačkou X-DRILL a sklidila jsem velice pozitivní ohlasy. A pak během návštěvy Meet the Makers II, kde jsem se pár lidem zmínila o svojí práci na raketě, a jim se to kupodivu docela líbilo. To mě popravdě hodně nakoplo a rozhodla jsem se pochlubit se svým projektem na dalším Meet the Makers.

Definitivně mě zlomilo to, že se mi tři týdny nedařil a nakonec nepodařil vytisknout ani model rakety. “Když nedokážu vytisknout ani fejkovou maketu, jak si vůbec můžu myslet, že postavím něco, co fakt poletí?” Tohle mi znělo pořád dokola v hlavě…
Chtěla jsem vzdát i samotnou prezentaci na poslední chvíli, ale nechtěla jsem v tom Ondru, Vojtu a ostatní nechat, a tak jsem spolkla pilulku hořkosti až do dna a s úsměvem na tváři jsem odprezentovala něco, o čem jsem věděla, že se neuskuteční…

Proto jsem taky fotky z prezentace nesdílela na svém Facebooku, ani jsem o ní ani o projektu nepsala tady na blogu. Ze setrvačnosti jsem další dva měsíce řešila některé dílčí problémy, ale takový ten vnitřní plamen, který člověka žene dopředu, ten už ve mě bohužel vyhasl. Menší projekty, do kterých jsem se v mezičase pustila mě po tvůrčí stránce začaly naplňovat tak nějak víc, a zjistila jsem, že dělat třeba pět nebo osm menších projektů je pro mě osobně mnohem lepší, než jeden nebo dva velké.

Neberu to jako úplnou prohru. Sice jsem se asi lehce ztrapnila, ale neuvěřitelně hodně jsem se během toho posledního roku naučila a taky jsem tak nějak “v procesu” vybudovala docela luxusně vybavenou dílnu, která mi určitě dobře poslouží při práci na dalších projektech. V projektech sice přízemnějších, ale o to s větší šancí, že je nakonec dokončím 😉

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Bastlení, Povídánky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *